Proč nestačí říct "prostě jez víc"

„Tak prostě začni víc jíst.“ Možná jste tuhle větu nekolikrát slyšeli, možná jste ji i sami několikrát řekli. A vlastně dává smysl. Když člověk jí málo, potřebuje jíst víc.

Jenže u poruch příjmu potravy je právě tohle často ta nejtěžší část.

Protože problém nebývá v tom, že by člověk nevěděl, že má jíst.

Problém je, že jídlo může být spojené se strachem, úzkostí, výčitkami a potřebou mít všechno pod kontrolou. A to se jednou větou „prostě jez víc“ většinou nezmění.

Já vím, že bych měla jíst víc. Ale nejde mi to.

Tahle věta může znít zvláštně člověku, který poruchu příjmu potravy nezažil.

Jak může být těžké sníst normální porci? Proč si prostě nepřidat?

Proč si dát svačinu, když víte, že jste ještě nejedli dost?

Protože hlava může v takové chvíli říkat něco úplně jiného. A postupem času už neříká, ale přímo křičí:

„Tohle je moc.“

„Po tomhle přiberu.“

„Včera jsem jedla víc, dnes musím ubrat.“

„Když si dám večeři, už nesmím nic dalšího.“

A někdy stačí i samotná představa jídla a objeví se napětí, nevolnost nebo silná potřeba jídlo odložit. Člověk tedy může současně vědět, že potřebuje jíst, a přitom mít obrovský problém to udělat.

Když je jídlo najednou mnohem víc než jídlo

Před poruchou příjmu potravy může být oběd prostě oběd. Po určité době restrikce se z něj ale může stát celý vyčerpávající myšlenkový proces.

Kolik si naložit? Je toho moc? Není to příliš kalorické? Můžu sníst přílohu? Co když si dám dezert? Měla bych si pak jít zacvičit? A co zítra?

Jídlo zabere mnohem víc prostoru a kapacity, než by si člověk přál. A právě proto může být pro někoho porce, která zvenku vypadá úplně běžně, uvnitř obrovským krokem.

„Vždyť jí zdravě.“

I tohle může být součást problému. Člověk může jíst kvalitní potraviny, zeleninu, ovoce, celozrnné výrobky a pravidelně se snažit „jíst zdravě“.

Jenže zároveň může být jídla málo. Může chybět dostatečná energetická hodnota, tuky, přílohy nebo některá jídla, která byla postupně označena za „špatná“. Zdravé jídlo ještě automaticky neznamená dostatečné jídlo. A u PPP může právě snaha jíst „co nejzdravěji“ postupně vést k stále užšímu výběru potravin a větší rigiditě.

Proč tedy nestačí jídelníček?

Protože jídelníček sám o sobě neodstraní strach. Můžete přesně vědět, že ke svačině máte sníst jogurt a banán. Můžete i na gram přesně vědět, kolik toho má být.

Ale když vám hlava říká, že banán je „moc sladký“, může být právě ten banán tím nejtěžším bodem celého dne. Proto nutriční terapie u PPP není o tom stanovit rozpis jednotlivých jídel.

Důležitá je práce s tím, co člověku brání jednotlivá jídla skutečně sníst.

A co když jde o vaše dítě?

Možná už jste řekli:

„Vždyť máš hlad.“

„Dej si ještě.“

„Musíš to sníst.“

„Vždyť jsi dnes skoro nic neměla.“

A dítě se přesto brání. Někdy pláče, jindy se zlobí nebo tvrdí, že už opravdu nemůže. Pro rodiče je to nesmírně náročné, protože z jejich pohledu může být řešení jednoduché - najíst se. Jenže pro dítě může být jídlo právě v tu chvíli místem obrovského strachu.

To neznamená, že má rodič rezignovat. Naopak. U dětí a dospívajících může být potřeba, aby rodiče převzali větší část odpovědnosti za stravování a pomohli dítěti jídlo zvládnout i tehdy, když se mu do něj "nechce".

Ale nemusí to znamenat každodenní boj u stolu.

Co můžete zkusit místo „prostě jez víc“?

Méně přesvědčování, více struktury

Pokud je jídlo každý den předmětem vyjednávání, dítě se může dostávat do situace, kdy musí při každém jídle znovu rozhodovat, zda si dovolí jíst. Užitečnější může být mít předem jasný režim: „Teď je čas svačiny. Připravila jsem ti ji.“

Ne jako trest. Ne jako vyjednávání.

Jako běžnou součást dne.

Neřešte každé sousto

Rodič může velmi rychle sklouznout k velké kotrole snezeného mnosžtví a nátlaku.

„Ještě tři sousta.“ „Tohle jsi nesnědla.“ „Vždyť tam pořád něco zůstává.“

Rozumím tomu, jenže dlouhodobá kontrola každého sousta může zvýšit napětí, které je s jídlem už tak spojené.

Pokud je potřeba větší dohled, je lepší mít předem domluvený způsob podpory, než improvizovat u každého jídla.

Nevyjednávejte o „zdravější“ variantě

„Tak si místo toho dej alespoň salát.“ „Dej si něco lehčího.“

„Tak si dej jogurt, když nechceš večeři.“

Tím se může nechtěně upevňovat pravidlo, že některá jídla jsou bezpečná a jiná ne.

U PPP je naopak důležité postupně rozšiřovat prostor pro běžné jídlo a flexibilitu.

Mluvte o strachu, ne o tvrdohlavosti

Místo:

„Ty prostě nechceš jíst.“

zkuste:

„Vidím, že je pro tebe tohle jídlo teď opravdu těžké.“

A současně:

„Vím, že se bojíš, ale jídlo potřebuješ. Pomůžu ti to zvládnout.“

Můžete uznat emoci, aniž byste ustoupili požadavkům PPP.

To jsou dvě různé věci.

Nebojte se převzít část odpovědnosti

U dítěte s PPP není vždy vhodné čekat, až si samo vybere, kolik a co sní.

Rodič může na určitou dobu převzít větší odpovědnost za:

• pravidelnost jídel,

• jejich přípravu,

• nabídku dostatečných porcí,

• omezení vyjednávání kolem jídla,

• případně dohled při jídle.

Konkrétní míra podpory ale závisí na věku dítěte, zdravotním stavu a závažnosti obtíží.

A co když jste ten člověk, který má začít "jíst víc"?

Možná vám právě teď někdo říká:

„Prostě jez víc.“

A vy si říkáte:

„Kdyby to šlo, už to dávno dělám.“

Pak vězte, že problém není v tom, že jste málo odhodlaní.

Můžete vědět, že potřebujete jíst a můžete si dokonce přát, aby to bylo zase normální.

A přesto může být každý další krok těžký. Právě proto má smysl postupovat konkrétně a po jednotlivých krocích. Nejen říct, kolik máte jíst, ale společně hledat způsob, jak jednotlivá jídla skutečně zvládnout.

Nečekejte, až přijde ten "správný čas"

U PPP může být čekání na hlad nebo chuť k jídlu zrádné. Po delší restrikci nemusí tělesné signály fungovat tak, jak jsme byli zvyklí. Někdo hlad téměř necítí.

Jiný se nají a přesto má pocit, že snědli příliš mnoho. Další člověk má večer obrovský hlad a během dne se snaží jíst co nejméně. Obnova stravování proto často znamená nejdříve znovu vytvořit pravidelný a dostatečný režim a teprve postupně obnovovat důvěru v tělesné signály.

Když víte, že byste měli jíst, ale nejde to

Možná právě teď sedíte nad jídlem a říkáte si:

„Já přece vím, že bych to měla sníst.“

A přesto to nejde.

Nebo jste rodič a říkáte si:

„Já už opravdu nevím, jak jí pomoct.“

To není selhání. A není to ani důvod čekat, až se situace ještě zhorší.

Poruchám příjmu potravy se věnuji 10 let a od roku 2017 spolupracuji s Centrem Anabell.

V nutriční terapii pracuji s dětmi, dospívajícími i dospělými a společně hledáme cestu, jak obnovit dostatečné stravování tak, aby nebylo jen „na papíře“, ale bylo skutečně zvládnutelné v každodenním životě.