Co dělat když dítě začně omezovat jídlo

Nejdřív si možná řeknete, že je to jen období.

Nechce snídat, svačinu nosí domů, u večeře tvrdí, že nemá hlad, začne odmítat jídla, která dřív jedl/a úplně normálně.

A protože nechcete dělat z jídla zbytečné téma, snažíte se být v klidu. Jenže pak zjistíte, že porce jsou čím dál menší...že se dítě ptá, kolik je v jídle kalorií, že chce začít více cvičit.

Ani nevíte, jak se to stalo a postupně se před společným jídlem najednou objevuje napětí, které tam dřív nebylo. A ve vás se bije několik obav najednou.

Mám zasáhnout? Co když na něj budu tlačit a všechno ještě zhorším?

Když se situace s jídlem začne měnit, není potřeba čekat na jistotu. Rodiče často čekají na okamžik, kdy budou mít jasný „důkaz“nebo potvrzení od odborníka - výrazný úbytek hmotnosti, jasnou diagnózu, potvrzení od lékaře...

Jenže porucha příjmu potravy většinou nezačne ze dne na den. Mnohem častěji přichází postupně, plíživě a nenápadně.

Nejdřív zmizí sladké, postupně se vytrácí pečivo, potom větší večeře a svačina už „není potřeba“. A nebo to může být úplně jinak a nevidíte v tom žádnou logiku.

Rodina si na jednotlivé změny pomalu zvyká, proto je důležité dívat se nejen na jednu konkrétní potravinu nebo jednu vynechanou večeři, ale na směr, kterým se stravování vyvíjí.

Je jídla postupně méně? Přibývá pravidel? Je kolem jídla více napětí? Začíná dítě měnit svoje chování kvůli tomu, co snědlo?

Pak už má smysl situaci řešit.

„Nechci z jídla dělat ještě větší problém.“ Tohle slýchám od rodičů velmi často. A dává to samozřejmě smysl. Nikdo nechce, aby se každá rodinná večeře změnila v hádku. Jenže úplné ustupování může být druhý extrém. Dítě začne určovat stále více podmínek:

„Tohle jíst nebudu.“

„Stačí mi půlka.“

„Už jsem jedla.“

„Dám si jen zeleninu.“

A rodič postupně upravuje jídlo tak, aby dítě alespoň něco snědlo. Jenže tím se může prostor, který restrikce dostává, stále zvětšovat. Cílem proto není dítě do jídla nutit za každou cenu. Ale ani nechat poruchu příjmu potravy rozhodovat o tom, co se doma bude jíst.

Co může rodič udělat už teď

Začněte se dívat na celek, ne jen na to, jestli dítě snědlo dnešní večeři. Všímejte si, jak vypadá celý den - jestli jí pravidelně. Má dostatečné porce? Jak se případně změnily za poslední dny/ týdny/ měsíce. Jestli se vyhýbá určitým jídlům. A mění se po jídle jeho nálada?

A to nejdůležitější, jestli je stravování jiné než před několika týdny nebo měsíci. Někdy je právě tenhle vývoj důležitější než samotné číslo na váze.

Mluvte o tom, co vidíte. Ne o tom, jak dítě vypadá.

Místo:

„Jsi strašně hubená.“

může být užitečnější říct:

„Všimla jsem si, že poslední dobou jíš výrazně méně a často vynecháváš svačinu. Mám o tebe starost.“

Místo:

„Musíš začít normálně jíst.“

zkuste:

„Vidím, že je pro tebe jídlo teď těžké. Potřebujeme zjistit, jak ti můžeme pomoct.“

Rozdíl je malý jen na první pohled.

V jednom případě mluvíte o těle.

Ve druhém o konkrétním chování a o starosti.

Dítě nemusí chtít pomoc, aby ji potřebovalo

Tohle bývá pro rodiče jedna z nejtěžších částí. Dítě může říkat, že je všechno v pořádku, může být naštvané, že situaci řešíte.A může tvrdit, že jí dost. A zároveň může mít z představy větší porce nebo změny hmotnosti obrovský strach. To ale neznamená, že musíte čekat, až samo řekne, že potřebuje pomoc. U dětí a dospívajících je naprosto v pořádku, když první krok udělá rodič.

Nemusíte hledat, kde jste udělali chybu

Když se u dítěte objeví problém s jídlem, rodiče často začnou zpětně přemýšlet a hledat chybu: „Neměli jsme tolik řešit zdravé jídlo?“„Neměla jsem komentovat sladkosti?“„Jedla vždycky tak hezky, jak se tohle mohlo stát?“ Je pochopitelné, že se snažíte najít důvod, ale poruchy příjmu potravy nevznikají jednou konkrétní rodičovskou chybou.

To, že vaše dítě dříve jedlo pestře, mělo rádo jídlo nebo doma fungoval klidný režim, neznamená, že jste něco přehlédli nebo "pokazili". Mnohem užitečnější než hledat viníka je podívat se na to, co dítě potřebuje právě teď.

Co bych naopak nedoporučovala

Nedělat z každého sousta veřejnou kontrolu.

Nekomentovat tělo.

Nevyjednávat o každém gramu jídla.

Nesrovnávat dítě se sourozenci nebo spolužáky.

A pokud je podezření na poruchu příjmu potravy, nespoléhat na to, že se situace vyřeší jednoduše tím, že dítě „dostane jídelníček“, protože problém většinou není v tom, že by nevědělo, že má jíst. Problém je v tom, že to v danou chvíli nedokáže udělat bez podpory.

Kdy už má smysl objednat konzultaci k odborníkovi?

Upřímně? Často dříve, než si rodiče myslí. Nemusíte čekat na dramatický pokles hmotnosti nebo stanovení diagnózy. Nemusíte ani vědět, jestli jde skutečně o poruchu příjmu potravy.

Pokud doma začínáte hlídat, jestli dítě vůbec jí, řešit každou večeři, ustupovat stále většímu množství pravidel nebo máte jednoduše pocit, že „tohle už není v pořádku", je rozumné situaci probrat.

Na první konzultaci může přijít i samotný rodič

Někdy je první krok mnohem jednodušší, když přijde pouze rodič.

Společně projdeme, co se změnilo, jak stravování aktuálně vypadá, co už může být rizikové a jak doma postupovat.

Můžeme probrat také to, jak s dítětem o jídle mluvit, kdy převzít větší část odpovědnosti za stravování a kdy je vhodné zapojit další odborníky.

A hlavně nemusíte všechno vymýšlet metodou pokus–omyl doma u jídelního stolu.